„Sakra, sakra, sakra!” slyším z chodby rozčíleného bratra. Právě se vrátil z fotbalového zápasu a já tak nějak tuším, že se za jeho rozčílením skrývá něco jiného než prohra oblíbeného týmu.
„Co se děje?”
„Nechal jsem na střeše auta mobil a odjel jsem. Jsem úplně v čudu!”
„Nejsi. Víš, že se iPhony dají dohledat.”
„A jak asi, nevíš?”
„No, náhodou vím,” prohlásím suverénně. Minulý týden jsem s kolegyní Lindou absolvovala školení u Míši, kde jsem se dozvěděla, jak si své ztracené Apple zařízení najdeme. Dokonce jsme o tom pro Míšu napsaly článek.
Mrknu do poznámek a diktuji bráchovi postup: „Jdi na www.icloud.com. Zadej tam svojí e-mailovou adresu a heslo pro Apple ID. A teď klikni na zelenou ikonu ‘Najít iPhone’.”
„Díky, mám ho. Je na parkovišti před stadionem,” prohlásí radostně brácha.
„Super, jedeme pro něj!”
„Počkej, hýbe se. Někdo ho má a odjíždí s ním. To je v čudu!”
„Tak tam cinkni, ne?”
„Ok.”
Pustili jsme se do volání a psaní sms, ale bez úspěchu. Nový majitel iPhonu nás ignoroval.
„Tak ho blokni, co můžeme dělat,” navrhla jsem možné řešení. Brácha s povzdechem odklepl “Režim ztráty” a do poznámky napsal:
„Dobrý den, zřejmě máte u sebe můj telefon. Přesně vidím, kde se s ním pohybujete a pokud nepřijmete následující hovor, obracím se na policii.”
Zabralo to. Nálezci jsme se dovolali. Možná už ale tušíte, že se tak úplně nejednalo o člověka se svatozáří nad hlavou.
„Hele mladej, sejdem se na metru Stodůlky a připrav si litr. Jinak se můžeš se svým telefonem rozloučit. Jasný?”
Co nám zbývalo? Skočili jsme do auta a vyrazili na noční výlet. Na domluveném místě nebyla ani noha. Ani náš nálezce. Po pár minutách čekání se přiřítila stará Škoda Octavia a z ní vystupili 2 třicátníci. Brácha šel za nimi a já čekala v autě. Najednou jsem zaslechla zvýšené hlasy a došlo mi, že výměna telefonu a peněz zřejmě neprobíhá podle plánu. Otevřela jsem nejistě dveře od auta a pomalu se vysoukala ze sedadla. Sedmý měsíc těhotenství si na mé pohyblivosti bere svou daň.
„Jestli mi za ten telefon nedáš 2 litry, tak s ním tady třísknu o zem,” slyším nálezce řvát.
„Já mám ale jen tisícovku, jak jsme se původně domluvili. Tak s nim třískni o zem a já volám policajty,” odpovídá mu naštvaně brácha.
Udělám pár kroků vpřed a všichni tři mě najednou spatří.
„Nějaký problém?” ptám se nejhlubším hlasem, jakého jsem v danou chvíli schopná.
„Dobrý den!” pozdraví oba nálezci svorně. Aspoň, že mají úctu před těhotnými ženami, když už nic jiného. Chvíli se na sebe ještě rozčíleně dívají a pak si beze slova předají telefon a převezmou dohodnuté nálezné.
Brácha získal neporušený telefon zpět. Co za to mohlo? Nevím. Možná výhružka policií, možná můj požehnaný stav, možná náhoda. Ale jedno vím jistě, šťastný konec by se bez Míši a jejích informacím o hledání Apple zařízení zřejmě nekonal. Děkujeme!
Autor: Petra Zeidlerová